Kam se chodilo do školy

Počátky školství v Karlovicích jsou spojené s postavením kostela a zřízením duchovní správy, ale už před tím učili po chalupách písmáci. První škola byla otevřena v roce 1775. Neměla vlastní budovu, a tak se vyučovalo v pronajatých místnostech různých domů v okolí kostela. Platem prvních učitelů byly tzv. kantace. Čeněk Kramoliš nám je zachytil takto. "Učitel chodil čtyřikráte do roka dům od domu, dostával obilí, vejce, vlnu, klobásy, uzené maso, len, jehňata - co kdo měl. O Třech králích chodil po koledě."

Historie obce
Kliknutím na příslušný obrázek zobrazíte další informace.

Roku 1820 byla postavena první zděná budova školy U kostela (dnes na jejím místě za vlakovou zastávkou stojí dům čp. 642). Když už malé prostory školy nevyhovovaly, byla v roce 1878 postavena větší, patrová budova, která stála až do roku 1973 na místě prodejny Jednota u rozcestí Soláň. Zajímavostí je, že škole, která tehdy neměla skoro žádné pomůcky, věnoval v roce 1895 cestovatel Emil Holub 54 exponátů ze svých cest po Africe. V roce 1952 byla dokončena budova nové školy, která jako „dolní škola" dodnes slouží spolu s měšťanskou školou z roku 1930 ("horní škola").

Obyvatel v Karlovicích přibývalo, škola U kostela nemohla pro tak rozlehlou obec dostačovat, a tak postupně vznikly školy téměř ve všech údolích. Už v roce 1845 byla otevřena dřevěná škola v Podťatém a v roce 1886 vedle ní nová zděná. Při té příležitosti místní učitel Jan Kutzer vydal Karlovské zrcadélko, první publikaci o Karlovicích. V roce 1904 sem chodilo už 174 žáků, a protože to měli mnozí přes hodinu cesty, uvažovalo se i o otevření školy na Světlé. Místo toho byla budova zvýšena o patro (1911). Výuka zde skončila roku 1988 a dnes je majitelem budovy Ministerstvo vnitra, které tu zřídilo byty pro pohraniční policii.

V Léskovém otevřely sklárny pro děti svých úředníků a dělníků od roku 1865 školu "tovární". Budova školy stála pod kapličkou, vedle hospody. V roce 1890 se stala veřejnou a o dva roky později pro ni byla postavena nová budova. Vedle školy byla „letní tělocvična" (čili hřiště), kde později probíhala veřejná vystoupení Jednoty proletářské tělovýchovy. Po válce zde byla kromě školy i školka (zavřena 1991).

Škola v Miloňově byla nejdříve otevřena jako výpomocná a patřila ke škole U kostela. Učitel tu chodil vyučovat jen tři dny v týdnu - v úterý, ve čtvrtek a v sobotu, v ostatní dny učil na Solárii. Když byla v roce 1888 na náklady továrníka Salomona Reicha postavena nová budova, škola se osamostatnila. Už v roce 1906 se uvažovalo o přístavbě, protože do jedné třídy tu chodilo 140 dětí. Pro nedostatek obecních financí z přístavby sešlo a žáků postupně ubývalo. Než v roce 1975 školu uzavřeli, vyučoval v ní pan ředitel Antonín Trampota posledních 12 žáků. Roku 1990 byla budova zbourána.

Krátkou dobu (1892 - 1896) existovala v Karlovicích také německá škola. Byla v pronajaté místnosti stavení u Mláděnků (stavení dosud stojí u cesty před křížem na Machůzkách). Chodily do ní děti úředníků ze skláren. Malé Karlovice si školu v Tísňavách blízko bývalého Třetinová fojtství postavily až v roce 1896. Ale i potom chodila část dětí z Malých Karlovic do bližších škol u kostela, v Podťatém nebo ve Stanovnici. Škola v Malých Karlovicích byla skutečně nutná, ještě v roce 1890 tu neumělo číst ani psát 46% obyvatel. V roce 1929 byla postavena nová jednopatrová zděná škola kde se učilo až do roku 1973. Dnes je v budově pension pro důchodce.

Snad nejzajímavější je příběh "vysokého učení" na Solání. Než byla škola v roce 1895 otevřena, vyučoval tu po chalupách 11 let vysloužilý voják Josef Pavelka, který se naučil číst a psát na vojně u kanonýrů ve Vídni. Škola byla zpočátku jen výpomocná, patřící ke škole U kostela, a tak se tu vyučovalo tři dny v týdnu (pondělí, středa, pátek). Na nějaký čas se dokonce stalo, že pro nedostatek učitelů byla uzavřena nebo v ní přes zimu učil Josef Pavelka. Ten učil jen číst, psát, počítat a hlavně modlit se. Modlení mu prý zabralo polovinu výuky.

Později už se vyučovalo denně. Pro výuku sloužila místnost dřevěné Matyščákovy chalupy a že se jedná o školu, oznamoval jen napsaný nápis na dveřích. Místnost měla malá okna, nedoléhající dveře, strop z desek se širokými skulinami a děravou podlahou. V létě chodilo málo dětí ale když v zimě přišlo až 70 žáků museli sedět i na peci a na zemi kolem tabule a stolu. Za těchto podmínek, které ředitel Jiří Duda považoval za "neudržitelné, ba nebezpečné žactvu i učiteli", se na "exposituře" na Soláni vyučovalo 41 let. Výuka skončila v roce 1927, když Nový Hrozenkov otevřel novou Školu v Bzovém.