Po Karlovských hospodách

Historie hospod v Karlovicích je téměř tak dlouhá jako historie obce samotné. První hospodou bylo zřejmě fojtství. Fojti totiž měli výčepní právo a taky povinnost šenkovat panské pivo a kořalku. Protože Karlovicemi vedla stezka do Uher, brzy zde vznikaly formanské stanice (kromě fojtství to byl Čarták nebo stavení u Pasečanů). l některým pozdějším hospodám formanský provoz hodně vynášel a když se změnila trasa této cesty, jistě to pro ně byla ztráta (např. U Valchářů, U Šilerů). Panská hospoda je v Karlovicích uváděna už v roce 1786. Mezi nejstarší hostince můžeme zařadit hospodu U Muzea nebo už zaniklý hostinec Jurečka.

Historie obce
Kliknutím na příslušný obrázek zobrazíte další informace.

Obyvateli Karlovic byli v té době hlavně chudí pasekáři, kteří neměli z čeho utrácet, a tak velký rozvoj hospod způsobilo až založení skláren (1826 Františčina huť, 1864 Mariánská huť). Počet obyvatel vzrostl, skláři měli pravidelný příjem a sami nic nepěstovali. Díky sklárnám se postupně počet hospod zvýšil z 5 až na 21. K takto vzniklým hospodám patřila hospoda U Weissa.

Většinu hospod v té době vlastnili nebo měli v nájmu podnikaví Židé. Nájemce nemusel vyřizovat vlastni koncesi, od majitele si ji pronajal spolu s hospodou. Někde se nájemcům příliš nedařilo a často se střídali. Jinde zbohatli tak, že si pronajatý hostinec nakonec koupili. To je i případ Edmunda Prexla, kdysi majitele dnešní hospody U Muzea. Ten si později koupil ještě pilu u Bzového a vedle ni postavil vilu.

l když "šenkováni" bylo v té době převážně mužskou záležitostí, nebylo až takovou výjimkou, když hostinec provozovaly ženy. Ty jej většinou zdědily po svém manželovi hostinském, jako třeba Růžena Meislová z hospody U Meisla v Miloňově nebo Aloisie Pietschová, v jejímž hostinci v Leskovém pod Beskydem býval v letech 1903 - 1908 pravidelným návštěvníkem skladatel Vítězslav Novák.

Pokud měl hostinský koncesi úplnou (to nebývalo pravidlem), potom měl tato oprávněni: 1) přechovávati cizince, 2) podávati pokrmy, 3) podávati kávu, čaj, čokoládu a jiné teplé nápoje, 4) držeti dovolené hry, 5) nalévati pivo, víno a ovocňák.

Za "výčepní" živnost byla ale považována také činnost Karla Špinara z Leskového, který měl od roku 1925 hostinskou koncesi "ku podávání čaje". Móda čajoven k nám přišla až v posledních letech, Karel Špinar tedy výrazně předběhl dobu.

Téměř ke všem hospodám patřil i obchod (mělo to logiku: jdete do obchodu, stavíte se do hospody). Kromě obvyklého zboží obchodovali někteří hostinští i se dřevem, jako např. Pavel Chovaneček (hotel Polanský). Cyril Vojvodík měl zase zvláštní koncesi k prodeji školních potřeb.

Hospody ale nesloužily jen k ubytováni, výčepu a obchodu. Bývaly centrem kulturního dění a byl s nimi od počátku spojený také spolkový život. Spolky často v hospodách vznikaly. Některé měly "svou" hospodu, kde se pravidelně scházely (zvlášť pokud byl hospodský přímo členem). Například tovární hasičský sbor se scházel v "panské" hospodě (pozdější hostinec Jurečka). A Sokol se dokonce stal spolumajitelem hospody Potocký.

Hospody byly ale spojeny i s jevy méně ušlechtilými, chcete-li neřestmi. Učitel Jan Kutzer, autor první publikace o Karlovicích, nám zanechal zprávu o neřesti na chudém Valašsku hodně rozšířené: "Dostavil se rok 1846 a s ním veliké zlo pro kraj náš, totiž hniloba zemáků. Nemoc tato připisována za trest pro nemírné piti kořalky. Činěny od mnohých dobrovolné sliby, jiní byli přemlouváni ba i donucováni, by nápoje toho se vzdali. U mnohých to pomohlo, mnohý však, sotva slib složil, upadl v předešlou neřest a místo jednoho hříchu dopustil se dvou."

Jak už bylo zmíněno, období provozu skláren znamenalo pro hospody zlatý věk. Jen občas jim znepříjemňoval život obecni výbor, který problémy neustálých dluhů obecní kasy řešil zvyšováním dávek z "lihových nápojů" nebo ze zábav. Zlá doba pro živnosti nastala, když začalo docházet k útlumu výroby. S uzavřením skláren (1912 Františčina huť, 1931 Mariánská huť) skončily i některé hospody. V době 2. světové války nepříznivá situace pokračovala. Došlo ke zkrácení otevírací doby i k dalším omezením. Hostinský Chmelař z hotelu Kratochvíl dokonce musel ukončit provozování hospody.

Ani poválečná doba hospodským nepřála. Po roce 1948 docházelo k postupnému zestátněni hospod. Jediná, která se tomu vyhnula, byla hospoda U Kučerů. Spíše než hospod, začalo přibývat turistických ubytoven a rekreačních středisek.

Vraťme se ale ještě zpátky a podívejme se na hospody, které během let zanikly. Byly často v místech, kde bychom je už vůbec nehledali. Můžeme si ukázat některé, které bychom na konci 19. století míjeli cestou od rozcestí Soláň do Leskového: Začneme u průmyslové prodejny. Ta byla postavena roku 1889 jako hospoda U Fleischmanna (po válce U Šindelářů). Cestou dále je naproti lyžařskému vleku přes cestu stará usedlost U Bambuchú. Po roce 1889 byla hospoda nejen tam, ale i v sousední Vašutově (dnes Jochcově) chalupě. Ještě před mostem přes Bečvu stával u cesty vpravo na místě dnešního Jurečkova obchodu pověstmi opředený hostinec U Brauna. Kousek nad Kratochvílem byla hospoda Na Novej, než ji vzala rozvodněná Bečva. V Leskovém bychom se zastavili U Schulze (později U Tomků) - vlevo u cesty ještě před odbočkou do Hanzlové (stála vedle dnešního obchodu). Blízko autobusové zastávky u Špinarů byla hospoda U Dorňáka, pod Beskydem U Lachmana a naproti v bývalých kasárnách finančních strážníků hospoda U Krně (zbořena při stavbě nové cesty do Makova).

A tak by se dalo ještě dlouho pokračovat, protože hospod, hospodských a jejich příběhů bylo v Karlovicích ještě dost. Než naše putování po karlovských hospodách ukončíme, je nutné zmínit ještě hospodu Na Čartáku Ta je sice na katastru Solance, ale vždycky byla považována spíše za karlovskou. Vždyť i koncesi ji kdysi schvaloval karlovský obecní výbor. Dobu největší slávy zažila za "čartáckého Jury Vašuta", kdy tu pravidelnými hosty bývalo mnoho známých osobnosti: Kobzáň, Hofmann, Schneiderka, Podešvovi a dalšLStejně jako oni můžeme dnes i my na Soláni najít nejen krásnou krajinu a daleké výhledy, ale všude kolem také spoustu příběhů. Stačí se zastavit a vnímat.

Autor: Vojtěch Bajer