Proměny krajiny

Zatímco jiné krajiny naší republiky počítají svou historii na tisíce let, krajina Valašska si vystačí se staletími. Malebná krajina spojující vysoké kopce s hlubokými údolími, byla až do první poloviny 14. století těžko proniknutelným jedlobukovým pralesem, který tvořil nejednoznačnou hranici mezi Českým a Uherským královstvím.

Zajímavosti - příroda, krajina, umění
Kliknutím na příslušný obrázek zobrazíte další informace.

Ještě do konce 15. století byla krajina využívána jen lovci ryb, lesních včel a lidmi hledajícími vhodné dřevo na nářadí a nádoby. Teprve v 1. polovině 16. století poddaní kolonizovali do té doby málo využívané lesní porosty jednak z vlastního popudu, jednak na podnět vrchnosti. Cílem tohoto úsilí byl kromě chovu dobytka chov včel a zpracování dřeva na potaš a šindele.

Byly kolonizovány především nižší polohy, jen výjimečné vrcholové partie. To se dělo vytvářením tzv. pustí, což byly horské louky vzniklé vyklučením lesa. Ovce byly paseny na loukách, ale také v lesích, odkud vytlačovaly chov prasat. Již z této doby pocházejí první spory o právo na pastvu, především v oblasti hlavního javornického hřebene, mezi panstvím rožnovským, vsetínským a povážsko-bystrickým. Do této situace vstupují Valaši, jako zcela nový aspekt využíváni krajiny. Předpokládá se, že původně vyšli z oblasti dnešního Rumunska a putovali po karpatském oblouku. Při této cestě, která trvala staletí, docházelo k částečné asimilaci s obyvatelstvem v oblastech, kterými procházeli. Docházelo tak k výraznému oboustrannému, ovlivňováni v mnoha oblastech života. Valaši uplatňovali nové hospodářské postupy: pásli kočovným způsobem ve vrcholových oblastech hor, měli odolnější dobytek a zpracovávali mléko a houně. Zprvu bylo Valachů málo, přicházeli buď jako jednotlivci nebo malé skupinky a domácí lid byl vrchností podněcován k tomu. aby se od Valachů učil, čímž byl vytvořen prvotní předpoklad pro vzájemné splynuti. Ve 2. polovině 16. století a počátkem 17. století ještě více vzrůstal tlak na horské oblasti. projevující se na Vsetínsku prudkým zvýšením počtu pasek především v 70. a 80. letech 16. století Páslo se ale také v lesích, čímž docházelo k silnému poškozovaní mladých stromů.

Tehdy existovaly již valašské osady; pro upřesněni situace – údaje z roku 1590 mluví o asi 1500 kusech dobytka pasoucího se na moravské straně Javorníků. Ne všichni obyvatelé se však věnovali zemědělství, které již tehdy znamenalo obděláváni nejen pasek, ale i luk a drobných poliček. Část obyvatel byla také najímána ke hlídáni hranic. Oblast Velkých Karlovic byla osídlena od 17. století, kdy se tu lidé za třicetileté války ukrývali |před nepřítelem. Noví osadníci byli také vysíláni z rožnovského panství přes Soláň a z panství vsetínského nahoru proti proudu Bečvy. Celkově tady v té době podle pověsti žilo 6 rodin. Na počátku 18. století Karel Jindřich ze Žebrotina osadu rozšířil několika Čechy, Slováky i Poláky a nazval ji Karlovice. Obyvatelé dostali různé svobody, ale později k nim přibyly také robotní povinnosti, například pást panský dobytek, kácet stromy a vozit je do panského dvora, sbírat lesní plody a robotovat na panských polích. Nejasná hranice byla v roce 1734 definitivně vytyčena a o její ochranu pečoval portášský sbor. Pro jeho potřeby byly zřizovány tzv. čartáky, což byly dřevené boudy kryté šindelem, určené pro stálé strážce, kteří na hřebenech přebývali se svými stády. Celkem bylo čartáků 43 a strážních domků 70, les byl od čartáků k čartáku 2 sáhy vysekán a opatřen záseky směrem na uherskou stranu.

Roku 1774 byly Marií Terezii pro urovnáni sporů mezi vsetínským a rožnovským panstvím rozděleny na Velké a Malé. Celé 18. století je charakteristické úbytkem lesa, který byl později ještě urychlen vznikem skláren (1826 byla založena Františčina huť a v roce 1863 Mariánská huť v Leskovém). V polovině 19. století les zaujímal pouze okolo 20 % plochy. V té době se v lesích hospodařilo bez hospodářských plánů, s využitím německých hospodářských směrů (holosečné hospodaření, upřednostňování smrku zvané "mánie smrková"). Les se kácel ve velkých holosečích, zbytky nezpracovaného dřiví se pálily na pasekách, ty se pak rozdělily na dílce, které se přidělily poddaným. V prvním roce byly paseky prokopány a osázeny brambory, v druhem opět prokopány, osázeny smrkem ve sponu 1.5 m a osety ovsem a křibicí, někdy kmínem. Plodiny poskytovaly zástin a tlumily buřeň. První probírky se prováděly až po 60-ti letech, nepodporovala se přirozená obnova, vznikaly tak stejněvěké smrkové monokultury. V 50. letech 19. století docházelo k dalším významným proměnám valašské krajiny. V té době byly prodávány tzv. javořiny pastviny s menšími lesíky a houštinami ve vyšších nadmořských výškách, které vrchnost pronajímala za plat poddaným k pastvě.

Po roce 1848 byly prodávány uživatelům, kteří je přeměňovali v role a louky. Koupené pozemky musely být řádně ohraničené kupkami kamení a příkopkami a dle smlouvy byly všechny vzrostlé stromy vrchností do 3 let vykáceny.

Do konce 19. století došlo ke dvěma zásadním změnám v charakteru krajiny. Okolo roku 1870 proběhla první vlna zalesňováni zemědělských pozemků, roku 1896 byla provedena regulace řeky Bečvy. Výraznou změnu přineslo vybudováni železniční tratě ze Vsetína v roce 1908. Jejím důsledkem byl hospodářský rozvoj oblasti, který zvýšil odbýt dřeva, zpracovávaného na nové velké pile. V roce 1913 byly vypracovány první hospodářské plány, podle kterých se začalo hospodařeni v lese řídit po 1. světové válce. Začala se ve velké míře využívat přirozená obnova, stavěly a rekonstruovaly se lesní cesty. V roce 1928-29 byly na ploše 34ha provedeny meliorace, kolem roku 1930 (v době hospodářské krize) byly zakládány nové louky a pastviny.

Osudovým mohl být Karlovicím rok 1944, kdy po osobní návštěvě chtěl K.. H. Frank obec srovnat se zemí, což se mu naštěstí nepodařilo uskutečnit. Po 2. světové válce docházelo k dalšímu zalesňování opuštěných zemědělských pozemků. V roce 1949 bylo založeno družstvo zaměřené na chov dobytka; důsledkem jeho činnosti bylo najedné straně rozoráváni mezi roku 1957, na straně druhé ponechání těžko přístupných pozemků ladem a jejich postupné zarůstání. V 80. letech 20. století byly likvidovány pro Valašsko typické březové lesíky. Dnes pokračuje zarůstání neobdělávaných pozemků, některé jsou zalesňovány smrkem.

Roman Barták