Umění a tradice

Velké Karlovice bývají označovány za obec lidových umělců a řemeslníků. Známé jsou svými písněmi, tanci, pověstmi či příslovími. Z karlovické lidové slovesnosti čerpali mnozí spisovatelé, Marie Podešvová nebo Petr a Jiří Křenkovi.

Zajímavosti - příroda, krajina, umění
Kliknutím na příslušný obrázek zobrazíte další informace.

Obec proslavili také výrobci šindelů, vyšívačky šátků a jemné vlněné tkaniny, kterým se říká tibet, malíři a řezbáři. Ze současných v obci působí Karla Dorotíková a Josef Klaban. V údolí Podťaté zhotovují otec Josef a syn Petr Stoklasovi tradiční štípané holubičky, v Jezerném má otevřenu galerii řezbář Ladislav Borák a v centru obce vystavují své práce v uměleckém ateliéru Fischer Art výtvarníci manželé Fisherovi. Do historie Velkých Karlovic se nesmazatelně zapsali také řezbáři Josef Petřek a Michal Žitník, tvůrce Stromu života, umístěného ve valašském skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Návrh na toto dílo zhotovil akademický malíř František Podešva.

Na sklářskou tradici, kterou v obci založila hrabata Kinští a v níž pokračoval Salomon Reich, navazuje v současnosti sklárna Crystalex v nedaleké Karolince. Centrem malířů se ve Velkých Karlovicích stal kopec Soláň, přezdívaný Valašský Olymp. Působily na něm nejvýraznější osobnosti nejen moravského výtvarného umění: Jan Kobzáň, Alois Schneiderka, František Podešva a Karel Hofman. Mnohá z děl, která vytvořil, jsou vystavena v jeho domě na Soláni, v galerii nazvané Valašský ateliér u Hofmanů.

Malíři

Velké Karlovice

Jan Kobzáň

Valašský výtvarný umělec a spisovatel JAN KOBZÁŇ se narodil 9.7.1901 v Liptále. Vyrůstal v chudém prostředí těžce pracujících pasekářů a dřevařů, jejichž snad jedinou zábavou byly večerní besedy a vyprávěnky. V nich vynikal lidový písmák staříček Škrabánek (Škrabaneček). Jeho pohádky, pověsti a dramatické příhody zbojníků a pytláků zaujaly Kobzáně na celý život. Později sám tato podání sbíral a publikoval. Vytvořil vlastní hodnotné literární práce - vzpomínky na dětství uložil v knize "U počátku vod". V patnácti letech odchází jako dělník na pilu do Baťových závodů ve Zlíně. Sám Tomáš Baťa byl zaujat chlapcovým nevšedním talentem. A tak kluk z dědiny rázem, bez dlouhých okolků a příprav, odchází studovat na Umělecko průmyslovou školu do Prahy k profesorům J.Bendovi, V.Brunnerovi a F.Kyselovi; později na grafickou speciálku Akademie u prof. Švabinského. Nikdy ale nechtěl být jen propagačním malířem firmy. Svými myšlenkami i srdcem nebyl ve zlínské továrně, ale na Valašsku. Přesto po něm zbyla firmě trvalá památka - je autorem její světoznámé ochranné známky. Živě se zajímal o národopis, začal vytvářet dokumentární studie mizejících tradic. Cenné jsou především krojové, etnografické a typologické studie. Tyto kresby mají i vysokou hodnotu výtvarnou (např. zobrazení podomácké výroby křiváků). Později, od konce třicátých let, Kobzáň opouští zásadu věcného zobrazení a reálné studie spojuje s výtvarnou fantazií: vznikají stylizované portréty "horních chlapců" a portášů. Ve svých 25 letech překvapil uměleckou veřejnost malířsky i literárně vyzrálým dílem "O zbojníkoch a pokladoch". Text pověstí doprovázela řada výrazných dřevorytů. Ty se staly pro Kobzáně typickými. Lásku k rodnému kraji vyjádřil i v dalších ilustračních cyklech. (Doprovodil kresbami Pekárkovy Starozlínské pověsti (1941), Jégého Svatopluka (1928) a epos Josefa Filgase Míťka z Lužné (1946). Mistrovství dřevorytu a kresebné linie, robustní, přitom ale plné vzruchu a napětí, nesoucí silný prožitek, z něj činí umělce, který jako ilustrátor dovedl zobrazit živou tradici svého lidu i jeho duchovní podněty a touhy. Za 2.světové války aktivně pomáhal hnutí odporu a po osvobození svým výtvarným dílem přispěl k apoteóze partyzánského odboje. Poté se plně vrhl do obnovy života ve svobodné republice. Je všude, kde se něco děje: zpočátku mezi partyzány a jako učitel ve Zlíně, pak organizuje poválečnou výstavu Vsetínsko v práci (1949) a zakládá na Valašsku výrobní družstva uměleckých řemesel. První velké souborné výstavy se dočkal až v roce 1959 v Kroměříži. A ve stejném roce náhlá smrt v ateliéru na Soláni přetrhla jeho dílo.

Velké Karlovice

František Podešva - akademický malíř

*2.7.1893 Sokolnice u Brna / †28.10.1979 Rožnov pod Radhoštěm
Vyučil se houslařem, ale od roku 1911 studoval na AVU v Praze u prof. V.Bukovance a J.Preislera. V roce 1915 narukoval na frontu, takže akademii ukončil až v roce 1921 a usadil se v Brně. Od roku 1925 žil v Praze, kde byl vedoucím redaktorem společenské revue Salón a založil odbočku Klubu výtvarných umělců Aleš. V témž roce obdržel stipendiu pro studijní pobyt v Paříži. V roce 1938 se přestěhoval na Valašsko. Žil na Soláni, ale hodně cestoval - Francie, Itálie, Španělsko, Řecko, Belgie, Německo, Rusko atd. Většina jeho prací jsou často zasazeny do krajiny. Jeho malba je osobitá svou věcností, drsným lyrismem a úsilím o vystižení podstaty milovaného kraje. O svém vztahu k němu hovoří v knize Malířovo mládí a Malířův život, kterou napsal se svou ženou Marií. Studoval AVU v Praze u prof. O.Nejedlého a I.Obrovského a díky stipendiu italské vlády také na římské akademii. Cestoval po Itálii, kde i vystavoval. Potom působil jako profesor na Škole umění ve Zlíně a Uherském Hradišti. Účastnil se každoročních výstav Zlínského salónu. Později přesídlil na trvalo na Soláň do srubu po Schneiderkovi a hlavním zdrojem jeho námětů byla valašská krajina.

Velké Karlovice

Karel Hofman - akademický malíř

*14.9.1906 Jablůnka / †27.11.1998 Valašské Meziříčí
Studoval AVU v Praze u prof. O.Nejedlého a I.Obrovského a díky stipendiu italské vlády také na římské akademii. Cestoval po Itálii, kde i vystavoval. Potom působil jako profesor na Škole umění ve Zlíně a Uherském Hradišti. Účastnil se každoročních výstav Zlínského salónu. Později přesídlil na trvalo na Soláň do srubu po Schneiderkovi a hlavním zdrojem jeho námětů byla valašská krajina.

Velké Karlovice

Alois Schneiderka - akademický malíř

*24.12.1896 Valašské Meziříčí / †7.9.1958 Velké Karlovice
Studoval Akademii krásných umění ve Vídni u prof. Rumplera a Sochaczevského, potom v Paříži u prof.Debaque. Světovou válku prožil v Dolomitech, po válce žil ve Vídni a později v Jugoslávii. Byl známým alpinistou. V roce 1924 byl jmenován šéfem výpravy opery ve Splitu a když jeho bratři Josef a Ludvík dokončili Akademii v Praze, vydali se společně do Itálie, Holandska a Španělska. V roce 1939 se usídlil na Soláni, kde si postavil dům s ateliérem, v němž pořádal i výstavy - Soláňské salóny. Do poloviny třicátých let byl takřka výhradně krajinářem, potom své obrazy často oživoval skupinami lidských postav.

Zvony a zvonky

Vznik a původ zvonů souvisí s křesťanstvím, jsou to nejen výrobky z rozličných materiálů, výtvarná umělecká díla a hudební nástroje, ale současně také posvátné potřeby církevních obřadů. Zvony ve středověku (a dodnes) zastávaly důležité místo v lidské komunikaci. Ohlašovaly jak smutné, tak i veselé události, byly součástí básní, mýtů a pověstí.

Za třicetileté války přitáhlo švédské vojsko také na Valašsko. Švédové město vždy vyloupili, vypálili a odtáhli. Lidé začali odklízet trosky a stavět nové domy, když se vzpamatovali z nejhoršího, objevil se mor a s ním další mrtví. Jeden z hrnčířů taky zůstal sám. Ženu a děti pochoval. Nemohl však na ně zapomenout a ve dne v noci ho pronásledoval hlas umíráčku. Po dlouhé době usedl znovu k hrnčířskému kruhu aby vytočil džbánek, ale místo něho vytočil zvonek. „Co mne to napadlo? Vždyť tohle nikdo nekoupí. Každý je rád, že válka i mor skončily. Ale nechám ho v peci vypálit a donesu na hřbitov.“

Hliněný zvonek se mu podařil, ozdobil ho bílou polevou a napsal na něj jméno své ženy. Aby nebyl hluchý, po vypálení do něj uvázal na kousek provázku malé hliněné srdce a pověsil jej na větévku. Zvonek se ve větru rozezněl zvláštním chraplavým hlasem. Hrnčíř jich udělal ještě několik se jmény svých dětí. Brzy za ním přišli sousedé, že chtějí také takové zvonky. Možná tomu bylo jinak. Ale morové zvonky se začaly po třicetileté válce prodávat na krásenském jarmarku vždy o svatém Jiří a kvůli nim se mu začalo říkat zvonečkový jarmark. Zvonky se dělají dodnes, jenom už nemají jména. Zato jim zůstaly pěkně malované lístečky, drobné kvítky a hliněná srdce a vyzvánějí jako před mnoha lety. Lidé je kupují sobě pro radost nebo je dávají přátelům k Novému roku.

Seznam hrnčířů:

Jiří Mikolajek

- narozen 11. 6. 1960 v Čeladné, vystudoval VŠB v Ostravě ekonomiku a pracoval: v Tesle Rožnov, na OÚ ve Valašské Bystřici a v ZUŠ Rožnov. Od r. 1994 se věnuje keramice, nyní v Rožnově pod Radhoštěm. Zahájit činnost mu pomáhal známý keramik z Dolní Bečvy p. Pravoslav Dorda, který se věnuje keramice dlouhá desetiletí a naučil ho například malování zvonků tradiční technikou zvanou kukačka. Vyrábí především věci tvořící zvuk ( zvonky, rolničky, píšťalky, flétny, okaríny, zvonkohry). Tato vlastnost je pro něj nejdůležitější složkou tvůrčího záměru.

Karel Hauser

– keramik, narozen 5. 12. 1945 ve Valašském Meziříčí. Vyučil se u otce a potom studoval na keramické škole v Bechyni obor modelování bytové keramiky. Rodinné tradici a lidové keramice však zůstal věrný a jeho práce jsou známé nejen na Valašsku. Učil na LŠU (ZUŠ) ve Valašském Meziříčí.

Ivan Šulák

– narozen 23. 5. 1967 ve Vsetíně. Vystudoval SPŠS Vsetín. Je jedním z mála keramiků, který používá k pálení keramiky nejstarší známou techniku - zakuřování. Výrobky z této keramiky se vyskytují v archeologických nálezech ve střední Americe, jihovýchodní Asii, východní Evropě i u nás. Tato technologie je v podstatě předchůdce glazury, původně prostředek ke zmenšení propustnosti vody. Výrobky se vypalují v polní peci, ve které se topí dřevem. Po dosažení teploty (do 900 °C) se pálí bez přístupu vzduchu. Kouř v této redukční atmosféře vniká do povrchu rozpálených výrobků. Kvalitně „zauzená“ keramika propouští vodu obdobně jako mnohá glazovaná keramika. Obrazce, či matně lesklé plochy jsou vytvářeny křemenným oblázkem, kterým se leští polozatuhlý střep. Zvonky a zvony jsou páleny na 1050 °C aby lépe zněly.

Aleš Dančák

– narozen 17. 11. 1975, studoval na Lidové konzervatoři v Ostravě, obor keramika. Své výrobky většinou pálí v peci na dřevo. Jedná se o pec se zvratným plamenem o obsahu 700 litrů. Teplota se pohybuje kolem 1350 stupňů. Většinu glazur si míchá sám a z části používá glazury průmyslově vyráběné.

Ludmila Vašková

- narozena 30.6.1959 v Hovězí Studia: 1970 - 74 ZUŠ Vsetín - obor výtvarný a hudební
1974 - 78 SUPŠ Uh. Hradiště obor grafika ilustrace u akad. mal. Františka Nikla
1978 - 79 modelování u akad. soch. Zdeňka Přikryla při PedF UP v Olomouci
1984 - 86 techniky zpracování keramické hlíny a točení na hrnčířském kruhu u Jiřiny Kenkušové v keramické dílně Valašského muzea v přírodě v Rožnově p.R.
od r. 1992 výtvarná činnost ve svobodném povolání
od r. 1994 výuka keramiky ve výtvarných oborech na základních školách Rožnov, Vsetín, Velké Karlovice, Vidče.
Základem tvorby je ilustrace - kresba a malba akvarelem. Keramika je významným doplňkem výtvarné činnosti. Nejoblíbenější technikou při barevném pojednávání keramiky (nádob, zvonků, figurek a reliéfů) je kromě malby kobaltem, kresba rytá jehlou do syrové glazury následně kolorovaná barevnými pigmenty - barvítky a glazurami.

Dagmar Jurečková

- narozena 2.7.1962 ve Vítkově. Vystudovala Střední zdravotní školu v Ostravě-Vítkovicích obor zubní laborant (1977-1981) a dálkově Střední průmyslovou školu stavební obor propagační výtvarnictví ( 1985-1990). Ovlivněna pracemi Jiřiny Kenkušové a ing.Jarmily Tyrnerové ( Školní statek Opava) se začala zabývat keramickou tvorbou a v letech 1984-1986 pracuje jako keramička v přidružené výrobě Jednotného zemědělského družstva v Hradci nad Moravicí. Od roku 1992 se věnuje vlastní keramické tvorbě.

Valašské kroje

Při výrobě valašských krojů a doplňků knim dodržují VLADISLAVA HRUBEŠOVÁ a PETR MUŽÍK původní ruční techniky, originální vzory, přírodní materiály. Vladislava hrubešová hraje v cimbálové muzice Kotár a Per mužík v hudecké muzice.

Vysílání pořadu naleznete v archívu www stránek České televize v pořadu Folklorní magazín.
Zdroj: Česká televize

Štípané holubičky ve Velkých Karlovicích

Velké Karlovice Petr Stoklasa nositel tradice lidového řemesla. Vyrábí tak jako dříve jeho otec, štípané holubičky, které se věšely dětem nad kolébku. Tvoří také reliéfy a figurální dřevořezy a betlémy. Petr Stoklasa je členem skupiny lidových řezbářů soustředěných ve spolku, který si dal název Dolina Urgatina. Je neobyčejně zručný jak při hotovení holubiček, tak i různých figurek. Že štípaná může být nejen pusa, ale i holubička – o tom se vás budeme snažit přesvědčit z valašských Velkých Karlovic. Právě tady se totiž holubičky věšívaly do oken – jako symbolika víry udržení klidu a pohody v domě. Křehké a jemné ozdoby vznikají ze statných smrkových špalků i kus tajemné alchymie.

Vysílání pořadu naleznete v archívu www stránek České televize v pořadu Toulavá kamera.
Zdroj: Česká televize